Lásce neporučíš

16. května 2011 v 10:00 | Ádís


Druhá světová válka byl globální vojenský konflikt, jehož se zůčastnila většina států světa a jenž se stal s více než 60 miliony obětí dosud největším a nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva. Všichni lidé v této době prožívali svůj příběh, své radosti i zármutky. Proč byli právě oni vybráni bojovat a nebo přicházet o své nejbližší? Proč právě oni přišli o život i duši? Proč ztratili své 'já'?
Odpověď na tuto otázku se snaží nalézt Ádís Boháčová ve svém krátkém románu Lásce neporučíš - v dobrodružném příběhu mladičké dívky Mariky.






Krajina se třpytila jarními pestrými barvami, a proto by nikdy nikoho nenapadlo, že i přesto krásné období se může každému změnit dočista život. Louka u starodávné chaty vypadala jako posypaná cukrovou polevou. Byly to pampelišky, které vypouštěly tak zvané padáčky do ovzduší. Tu chatu zdobil ležící pes plemene Německý ovčák. Rodina nikdy nechtěla mít velkého psa, převážně rodiče, ale dívce, jménem Marika, splnili přání.
Pes na zahradě nebyl sám. Jeho samotářství doplňovala právě ona s lišáckým smíchem a očima tak rozzářenýma, že by ji skoro každý chtěl držet v náruči jako malé novorozeně.
Na příjezdové lesní cestě to zarachotilo, skoro až zahvízdalo a náhle se objevilo osobní auto. Marika plná natěšení se rozběhla následovaná svým psem naproti člověku, co milovala. Chovala se dětinsky, ikdyž nedávno oslavila své patnácté narozeniny. Byla přece jiná doba. Jiná doba plná přátelství a skromnosti. Psal se rok 1939.
"Tati!" vykřikla, když objala vysokého muže s pronikavě modrýma očima. I maminka držící hrnec naplněn vonící bramborové kaše vyšla ze dveří, mávajíc svému vyvolenému. Na prahu stála ještě s Maričinými bratry Sašou a Filipem.
Tatínek z takového přivítání byl nadšen, ale v obličeji nezazářil úsměv jako obvykle, jako každý den.
"Stalo se něco?" V maminčině otázce zněl strach podobný velkému zvonu, co zvonil každý den, oznamujíc čas oběda.
"Německo to tu obsadilo. Propukne válka."
Rozhostilo se ticho.



KAPITOLA 1.
Slzy dívce stékaly po lících strachem o svou rodinu, kterou už nikdy neuvidí. Nikdy. Plakala lítostí nad svým osudem i nad neštěstím, co se děje momentálně ve světě. Cítila příjemné teplo na svém stehně, co zahřívala hlava psa, kterého oslovovala Bene. Jedině on s Marikou zůstal. Neopustil ji.
Rodiče i bratři se s dívkou loučili. Z rozhovoru si odvodila, že Saša s Filipem nastoupí do vojny a maminka s tatínkem odjedou do zahraničí. Marika míří vlakem na Slovensko k tatínkovým příbuzným, kde bude prý v bezpečí. V bezpečí, to možná ano. Ale bez rodiny, jen s Benem a poslouchat cizí rodinu, kterou znával tatínek, avšak ona ne.

Dorazila brzy ráno a poznala konec cesty podle zahvízdání brzd na kolejích. Vystoupila, vláčejíc dva velké dřevěné kufry a na vodítku připevněný Benův obojek. Před odjezdem ji tatínek vysvětloval, kde na ni budou ostatní čekat. Prý u velké ohrady u silnice. Viděla ji a tak se rozešla naproti své budoucnosti a osudu.
"Už ide," zavolala malá copatá dívka, vláčejíc za sebou kozu na provaze. Ben zpozorněl.
"Ahoj Marika," rozpřáhla zvesela ruce žena se zástěrou, která před chvilkou přišla od své rozdělané práce a objala dívku. "Vítaj," tiše dodala.
"Dobrý den," slušně pozdravila, modlíc se aby ji žena pustila ze sevření. Nebyla to příjemná situace, protože tu nikoho neznala a sotva rozuměla. Navíc přišla o domov.
Žena odstoupila. "Hovor mi Lea. Tamto dievčatko sa volá Bianka," ukázala bradou na dívku, pozorujíc Mariku zamračeně a na bílou kozu s modrými, tedy rybími oči. "A jej koza Róza."
"Těší mě. Jsem Marika," představila se Biance, nevšímajíc si zamračeného pohledu. Při podívání na Rózu sevřela Benovo vodítko. Co kdyby ho něco napadlo?
Bianka jen přikývla bez úsměvu a rozběhla se ke dveřím, "Oliver, už Marika prišla," zvolala znovu, aby upozornila na Maričin příchod. "Už je tu!"

Stmívalo se a harmonie přírody ustála. Rodina přisedla ke stolu a večeřela. Marika se usadila vedle Bianky, která pojídala suchý bochník chleba a připíjela čerstvé mléko.
"Máte krávy?" Ozvala se zvědavě.
Oliver upřel pohled do Maričiných očí, chvíli mlčel, než odpověděl na otázku. To byl ten člověk, kterého tatínek požádal, aby se o dceru postaral. Byl to Maričin vzdálený příbuzný. Velmi vzdálený.
"Áno, kravy máme aj kone a psov tiež," pobaveně odvrátil pohled k Benovi. "Neboj, nájdeš si kamarátov."
Náhle se ozval dívčí hlas. "Jedna kobyla čaká žriebätko. Videla si niekedy babátko od koňa?" Zeptala se Bianka s nadšením a těšením, že brzy to hříbátko uvidí.
"Ne," smutně ji odpověděla. Párkrát viděla koně, ale z dálky. Nikdy neměla příležitost si takové velké zvíře pohladit, protože maminka měla strach, prý jsou nebezpeční.
"Zajtra Ti ukážem naše kone aj tú gravidné kobylu," zachichotala se a odešla.
Marika vzhlédla k Oliverovi a Lee. "Já.. Nechci otravovat-," hlas se ji náhle zlomil a propukla v pláč.
"Neotravuješ," ozvala se rychle Lea se soucitným pohledem. "Čo blázniš? Sme všetci v ťažkej situácii. Musíme držať při sebe."
Po odmlce ji doplnil větou Oliver. "Musíme si pomáhať."

Musíme si pomáhat. Musíme držet při sobě. Proč nemůže zůstat s rodiči i bratry a toto plnit? Celá uplakaná ležela ve svém novém pokoji. Nebyl to moderní pokoj. Kdybyste se na posteli pohnuli, zavrzala by. Zem nebyla pokryta ničím, ani dřevem, ani dlažbou. Zimou se třásla, pozorujíc světlo, které prosvítalo škvírkami od dveří. Nespali. Slyšela obdivné pochvaly směřující Benovi. Měli ho u sebe a byli na něj hodní. Moc hodní.
Co bude zítra? Kde spí máma s tátou? Co dělají bratři? Ptala se sama sebe, avšak odpověď neznala, netušila, nevěděla, nechtěla vědět. Zatímco zavřela oči, ihned propadla tvrdému spánku.






© Příběh i fotografie Ádís Boháčová 2011
( Klisna Marika focena i upravována mnou, text psán mnou, trval dvě hodiny a půl )

Tak co na to říkáte? :) Popravdě.. ráda uslyším i záporné komentáře. Za každý názor budu vděčná! :)
 


Komentáře

1 <3 *_Star_* <3 | Web | 16. května 2011 v 17:09 | Reagovat

Však to je dobře,ne???:-)

2 <3 *_Star_* <3 | Web | 16. května 2011 v 17:12 | Reagovat

Beru tě do affs!;DD

3 Koníček11 | Web | 16. května 2011 v 19:15 | Reagovat

Před nedávnem jsi mi psala, že bys chtěla spřátelit. Klidně spřátelím. :-)

4 Ádís | Web | 16. května 2011 v 20:16 | Reagovat

[2]:[3]: Děkuji Vám holky. :) Zapíši si Vás do seznamu Spřátelených Blogů.

5 Carolinne | Web | 16. května 2011 v 20:28 | Reagovat

Nebude vadit když si to přečtu zítra? :). uŽ BUDU muset jít, takže bych to nestihla :). Ale z toho začátku ot určitě bude zajímavý :)

6 Casque | Web | 16. května 2011 v 20:29 | Reagovat

wow, tak to je pěkné.. nikdy bych nic takovýho nedokázala, heh :) napíšeš jich víc, žejo? :)

7 Ádís | Web | 16. května 2011 v 20:32 | Reagovat

[5]: Určitě mi to nevadí. :)
[6]: Ehh, děkuji za pochvalu. Ano, napíši. Tedy pokud to někdo opravdu bude číst a mít zájem. Lásce neporučíš má býti seriál o cca 30 kapitolách. Ještě nevím, jak to bude. ;)

8 Ola* | Web | 16. května 2011 v 20:38 | Reagovat

pěkné :)) velice zajímavé ;) a staršně krásná fotka na logu :))

9 ΣŁiZąΒeTkAa●•٠·˙ | Web | 16. května 2011 v 20:38 | Reagovat

Přečetla jsem si jen kousek,nestíhám ale má to fakt něco do sebe :)

10 majqetcin-svet | Web | 16. května 2011 v 20:47 | Reagovat

jéé to je upe kránsé :))

11 Ennebell | Web | 18. května 2011 v 13:48 | Reagovat

Mockrát Ti děkuji za milý komentář:)Dlouho se snažím dokopat se k tomu, abych začala kreslit i něco jiného, ale vždycky to vzdám nebo to dopadne prostě příšerně.
Líbí se mi Tvůj design, ten pejsek na záhlaví je roztomilý a máš moc pěkně udělané menu:))

K tomuto článku: Nějak mi došly slova. Wow. Málokdo píše takhle kvalitně a takhle hezky. Každá věta má něco do sebe, hezky popisuješ, střídáš slova, je vidět, že máš bohatou slovní zásobu:) Budu se těšit na pokračování.

12 Ivča | 18. května 2011 v 16:27 | Reagovat

Tak Ádis konečně jsem si to stihla přečíst musím ti říct ten příběh je úžasný zase jsi mne přesvědčila o tom, že si spisovatelka s velkým S :)

13 Ádís | Web | 18. května 2011 v 20:48 | Reagovat

[11]: Právě ten pejsek v záhlaví je na blogu nejdůležitější, protože je o něm. O mé fence Amandě.
Vážím si toho, že to opravdu někdo čte a příběh se líbí. Pokračování očekávej v pondělí, kdy bude 2. kapitola. Děkuji mockrát za pochvaly. :)
[12]: Óóóó.. To se poslouchá velmi dobře, ale pochybuji. Spisovatelkou bych chtěla být, nikoli jí nejsem a asi ani nebudu. :D

14 Karin and Nina Poubird | Web | 18. května 2011 v 20:55 | Reagovat

Wow !! To je užasný (; rozhodně se vrátím pač máš užasný blog ;)Naprosto mě okouzlil ;)

15 Aurora | E-mail | Web | 29. května 2011 v 19:30 | Reagovat

Ty mi něco říkej o tom, že hezky píšu. Na tebe, holka, nemám ani náhodou. Navíc toto téma... v životě bych si netroufla napsat něco z války a natož tak to zkombinovat se slovenštinou. Klobouk dolů, opravdu :)
Tomu, jak je to napsané bych taky nevytkla skoro nic :) Jen občas bych tam doplnila/vynechala písmenko, ale to je víceméně moje úchylka :D
Takže ode mě veliká pochvala :)

16 Koníček11 | Web | 29. května 2011 v 21:02 | Reagovat

Máš to krásně napsané a hezky se to čte. :-)

17 Bonitka | Web | 29. května 2011 v 22:21 | Reagovat

Jsem opravdu ráda, že někdo má z mého příchodu na blog takovou radost =)

18 J.T. | E-mail | Web | 31. května 2011 v 15:37 | Reagovat

Ahojky přihlásila si se u nás na blogu na soutěž Horse Thriatlon :) tak doufám, že jsi se všimla zadání do tvých účastněných kateogrií, nezapomeň, že datum odevzdání je pevný a když to nestihneš, budeš ze soutěže vyloučena. Myslím si však, že by to byla škoda...
Proto věnuj pár minut pozornosti tomuto článku:http://kone.blog.cz/1105/ht-zadani-spisovatelska-graficka-fotograficka
a nezapomeň poslat svoje výtvory na můj mail :)

19 P@t!k♥ | E-mail | Web | 1. června 2011 v 11:53 | Reagovat

pěkné :))

20 J.T. | E-mail | Web | 3. června 2011 v 20:14 | Reagovat

Moc hezký!
A jen připomínám, že si se přihlásila do soutěže Horse Thriatlon a zítra je poslední šance poslat tvoje výtvory!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.