Místo vzpomínek

17. dubna 2011 v 14:46 | Ádís |  Tichý přítel

Všechno se to stalo teprve nedávno, kdy jsem ve své náruči držela štěně, vědoma toho, že už konečně nikdy nebudu sama a že vše bude jako dřív. Velký otazník. Co bylo dříve? To už nebude, nikdy. Nebo snad ano?
Oči se mi zalívaly slzami. Nebylo mi však vidět do obličeje. Krajina utíkala dozadu.
"Jak ji budeme říkat?" Ozvalo se ze zadního sedadla najednou.
"Amanda." Opověděl tvrdohlavě tatínek za volantem. Ticho se proměnilo ve vzrušenou debatu o jméně, jež bude nosit náš nový rodinný člen.
"Ale tati, vždyť jsi říkal, že ji mohu pojmenovat já." Prohlásila jsem nervózně. "Chci ji říkat Amanda. To ano. Ale během cesty jsem vymyslela pro ni významnější jméno. Mnohem významnější." Věnovala jsem si sama sobě úsměv nad krásným jménem, které doplňuje číslovka. Číslovka, co označuje jednu fenu, osladíc mi kdysi život. "Amanda II."
Debata pominula, nakonec všichni souhlasili. Čekala mě budoucnost s fenou na srdci mém, jako pečeť, zvýrazňujíc lásku a nahradíc mi ztrátu. Od té doby začal náš příběh. Náš společný příběh plný přátelství a lásky i překážek.


Bylo zataženo, příroda zpívala jarním časem. V dálce na jiné vesnice a pole dosahaly paprsky slunce. Obě dvě jsme slyšely vítězné pokřiky z fotbalového hřiště, kde se fanoušci i hráči radovali z čistého gólu. Slyšela jsem i jiné zvuky, sestřin hlas. Zdravila nás v nadšeném běhu následovaná svou kamarádkou. Ochotně jsme ji se štěnětem pozdravily. Ono svým veselým funěním a štěkotem. Já hlasem a nadšeným úsměvem.
"Můžeme jít s Tebou na procházku?" při té otázce vycenila své malé roztomilé zoubky. Však jsem odpověděla, že ne. Je přece na návštěvě u své kamarádky a fandí fotbalu.
A tak jsme šly. A šly. A pro změnu opět šly. Sluneční záře zalívala louky a lesy, jen naší ves ne. Rozhodla jsem se, že půjdeme cestou, kterou jsem možná nikdy nešla. "I kdybys sem chtěla jít, nikam se nedostaneš. Je to slepá stezka." Vysvětlil mi jednou tatínek. Však já byla zvědavá a přece jenom jsem se tam vydala.
Všude kolem vonělo mokré dřevo, rozkvétající květiny a stromy. Amanda vesele šlapala u mé levé nohy na vodítku. Neměla jsem odvahu ji z vodítka pustit. Jednou ano. Krutě se mi to vymstilo. Utekla mi až na samý konec stezky vedoucí z louky a přeběhla přes silnici. Modlila jsem se k Bohu, aby žádné auto v tu chvíli nejelo. Nejelo. Díkybohu!
Postupem času jsme se dostaly na to místo, kde svítilo slunce. Tatínek měl pravdu, stezka tu končila. Před námi stály dva velké stromy a za nimi se schovávalo sluníčko. Musela jsem do omamných paprsků zamžourat. "No, není to krása?!" zvolala jsem, směrem ke štěněti. Štěně mělo radost, že konečně nebylo ticho a hravě se opřela předními tlapkami o mé nohy. "Neskákej, Mandy."
U stromů bylo ještě něco jiného. Pořád tam něco čvachtalo a žbluňkalo. Byl to potůček. "Pojď ke mně, já Tě vezmu. Jsou tu kopřivy." Naléhavě jsem vzala Amandu do náruče a přenesla přes potok. Kdybych na tomto místě byla sama, bála bych se. Kdyby byla na tomto místě sama, bála by se i ona. My se nebály, protože jsme se navzájem doplňovaly a byly jsme skvělá dvojka. Posadila jsem se do trávy a litovala, že nemám fotoaparát. "Líbí se Ti tady, Amo?" oslovila jsem svou kamarádku, ta se spokojeným výrazem se na mě otočila a štěkla na souhlas. Bylo nám blaze.
Přemýšlela jsem dlouho, jak tomuto krásnému místu budeme říkat. Čeká nás budoucnost. Toto místo uvidíme ve čtvero ročních dob. Jaro, léto, podzim i zima. Toto místo bude označovat naše nálady, náš vztah. Proto se bude nazývat 'Místo vzpomínek'.
Příroda zpívala a voněla, Amanda si hrála se spadaným listím a já obdivovala jak krajinu, tak svoji tichou přítelkyni, které si vážím a vážit budu celý svůj život.

Foto Ádís Boháčová ( já )
Příběh podle skutečné události. ( podle mě a Amandy )
Zákaz kopírování!
 


Komentáře

1 Febera :)) | Web | 17. dubna 2011 v 21:43 | Reagovat

Krásně píšeš články, úžasně procítěně! :-) To ti závidím

2 Arie | E-mail | Web | 18. dubna 2011 v 19:10 | Reagovat

Ahoj :) V první řadě bych ti chtěla moc poděkovat za pochvalu blogu a taky za reakci na jméno :) Jojo, taky mě to napadlo, že Aurora pěkně ladí se mnou :) Popravdě, párkrát jsem přemýšlela, že se ve virtru přejmenuju na Auroru místo Arie, ale už jsem tak zažitá...

Musím říct, že píšeš celkem zvláštně - jen tak někde se tento styl nevidí. Ale hrozně se mi to líbí! Abych pravdu řekla, vždy, když si čtu výtvory druhých, mám pocit, že se můžu jít zahrabat se svýma povídkama...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.