Tváře beze změn.

4. dubna 2011 v 20:08 | Ádís |  Úctou k eleganci
Tváře beze změny.

12. února, 2011
Dveře auta se zavřely a rodina náhle odjela. Stála jsem, obdivujíc velký dřevěný přístřešek. Nadechla jsem se a vykročila vpřed otatní pozdravit. Byla to farma, veliká s rozhlelými pastvinami se slušným počtem koní. Stezka rozehřátá sluncem vedla mezi bílými ploty až na samý konec statku. Psi štěkali, koně řehtali. Jako za starých dobrých časů. Náhle jsem uslyšela dusot mohutných kopyt, přibližujíc se. Ozval se Hančin hlas. "Zapřáhneme Bruna, jen co seberete trus před přístřeškem a svezeme Vás po farmě." Radostný pohled mi přistál na statném hřebci. Dříve jsem si ho prohlížela jenom na fotografiích, ale teď stál přede mnou.
Společnými silami jsme opravdu trus uklidily a odvezly v kolečku k ostatnímu hnoji. Pomáhaly mi při práci dívky, nesoucí přezdívky Nikol a Lara. Působily ten den sebejistě a radostně. Rády mě viděly po tak dlouhé době, říkaly. Vypadají pořád stejně.
Při práci jsme hovořily a se smíchem se fotily se svými koňskými idoly, což pro mě znamenal zážitek, který jen tak nezapomenu.
Byl to on. Věděla jsem to. Vysoký a štíhlý valach, vypadajíc na dostihového koně. Nehybně a mlčky stál u stěny a pozoroval dění. Imča. Na tváři se mi zvýraznil úsměv a radost byla nepopsatelná, že ho znovu vidím. Vyrostl a v očích se mu třpytily jiskry oddanosti. Přiblížila jsem se. Bříšky prstů se ho dotkla a jemně putovala po čele, kolem oka až k jemným chloupkům na čumáku. Jemně zafuněl a nechal se hladit a mé oči plné štěstí se zalily slzami. Dál jsem čekat nemohla, obejmující Imperiátora, toho koně, jež jsem milovala.
Sedíc a obdivuhodně jsem pozorovala hřebce zapřaženého v kočáře. Poslouchala jsem zamyšleně povely ke kroku, klusu i zastavení. Kočár se vlekl cestou kolem přístřešků, kde bučely krávy, pohlížejíc na nás. Náhle jsem zahlédla Berušku, urostlou, černou s bílou skrvnou na čele. Ponořila mě do vzpomínek.

Držím velkou lahev s mlékem u tlamy telete. Přiučuji se nové věci, soustředím se jen a jen na to, aby se Beruška aspoň trochu napila.

"Bruno, hou." Ozval se hlas. Nikol a Lara seskočily z kočáru a já za nimi. Vzpomínky náhle zmizely. Usmála jsem se: "Bylo to úžasné!" Chválila jsem Brunův výkon, hladíc jej. V hloubi duše jsem ucítila zvláštní pocit. Pocit štěstí a radosti.. Nikdo se za ta léta nezměnil, chováním ani tváří. Byli to ti koně, které jsem znávala dříve. Které jsem milovala..
 


Komentáře

1 Páji>na | E-mail | Web | 4. dubna 2011 v 20:54 | Reagovat

dobrý článek :)

2 kone-psi-a-morcata | Web | 4. dubna 2011 v 21:06 | Reagovat

JJ super článek, a máš hezký dess. Určitě budeš v blogování dobrá

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.