Duben 2011

Potok z Místa vzpomínek

26. dubna 2011 v 21:00 | Ádís |  Tichý přítel



Stály jsme v místnosti a dívaly se na na to, jak se Amanda seznamuje s fenami, které přijely společně s kamarádkou na návštěvu. Riky a Sindy, tak se ty dvě slečny jmenovaly ( rasa Pinč ) vrčely, kousaly a všelijak škrábaly. No, určitě nevypadaly bezpečně. Amanda si s nimi chtěla hrát, očmuchávala jim ocásky a hravě poskakovala. Pohledem mě pozorovala ve smyslu: "Co to má být? Nerozumím tomu."


Ten svět patří nám!

22. dubna 2011 v 12:41 | Ádís |  Tichý přítel


"Už tam budeme?!" Zakňourala Bára, má o šest let mladší sestra, vláčející znuděně nohy za sebou.
Povzdechla jsem si. Se sourozenci je to někdy dřina. "Budeme, uvidíš. Je to krásné místo, viď Amando?" čekala jsem přesvědčivě na odpověď štěněte. Nic. Žádná odpověď. Vzdala jsem to.
Cestou vyprávěla o svých zážitcích ve škole a o předmětech, co se učili. Já byla myšlenkami někde jinde. Sice jsem měla černé svědomí, že jedním uchem blíže k sestře poslouchám a druhým informace vypouštím ven, ale ze všeho nejvíce jsem si přála vidět to krásné místo. Místo vzpomínek.

Strach z kusu přírody

18. dubna 2011 v 13:00 | Ádís |  Tichý přítel




Ticho se prodíralo krajinou, zatímco já šla zvesela s Amandou k 'Místu vzpomínek'. Těšily jsme se spolu na tu úžasnou přírodu v něm. Vzhlédla jsem k oblakům, některé byly až černé, jen sluníčko malinko prosvítalo v dáli. Naše místo, když jsme přišly, bylo divné. Vypadala divně. Tak opuštěně a strašidelně. Každou chvíli jsem se otočila, jako zloděj, co chce ukrást kus přírody. Pociťovala jsem strach, který jsem nečekala. Přešly jsme potok a posadily se spolu do trávy, bok po boku. "Bojíš se?" oslovila jsem štěně. Spíše mi nerozumělo.


Místo vzpomínek

17. dubna 2011 v 14:46 | Ádís |  Tichý přítel

Všechno se to stalo teprve nedávno, kdy jsem ve své náruči držela štěně, vědoma toho, že už konečně nikdy nebudu sama a že vše bude jako dřív. Velký otazník. Co bylo dříve? To už nebude, nikdy. Nebo snad ano?
Oči se mi zalívaly slzami. Nebylo mi však vidět do obličeje. Krajina utíkala dozadu.
"Jak ji budeme říkat?" Ozvalo se ze zadního sedadla najednou.
"Amanda." Opověděl tvrdohlavě tatínek za volantem. Ticho se proměnilo ve vzrušenou debatu o jméně, jež bude nosit náš nový rodinný člen.
"Ale tati, vždyť jsi říkal, že ji mohu pojmenovat já." Prohlásila jsem nervózně. "Chci ji říkat Amanda. To ano. Ale během cesty jsem vymyslela pro ni významnější jméno. Mnohem významnější." Věnovala jsem si sama sobě úsměv nad krásným jménem, které doplňuje číslovka. Číslovka, co označuje jednu fenu, osladíc mi kdysi život. "Amanda II."
Debata pominula, nakonec všichni souhlasili. Čekala mě budoucnost s fenou na srdci mém, jako pečeť, zvýrazňujíc lásku a nahradíc mi ztrátu. Od té doby začal náš příběh. Náš společný příběh plný přátelství a lásky i překážek.

Hra na hrdiny

9. dubna 2011 v 21:11 | Ádís

Hra na hrdiny ( Role Playing Game ) je druh hry, kde hráči zaujímají role fiktivních postav, které si podle daných pravidel vytvoří a za které v samotné hře jednají. Hra zavede myšlenky do virtuálního světa od reálného. Příběh se může odehrávat kdekoliv a jakýkoliv, podle našeho určení. Z mé zkušenosti. Hrávala jsem na portálu Alík.cz koně a vlky. Zůstala jsem u vlků, ale hra na koně mi také chybí. Je to skvělá příležitost pro dívky, které nikdy neměly stěstí být s koňmi a nebo nějakého mít. Zvířata mezi sebou komunikují, ale lidé to neslyší ani nepozorují. To je jako v běžném životě. Chápete mě?

Příklad; Jméno zvířete nebo člověka; ( v závorce co dělá ) a bez závorky co povídá

Možná už víte kam mířím. Chci založit skupinu, kde bychom hráli a domlouvali se na datumech jaký den a v kolik hodin. Ale nejdříve musím vědět, kdo se do tohoto projektu zapojí se mnou a jaký příběh bude mít žánr. Budu ráda, když se zapojíte.

ÚCTOU K ELEGANCI

9. dubna 2011 v 20:13 Úctou k eleganci



( deník podle skutečné události )


Láska zesílila, avšak i strach. Strach. Co to vlastně je? Dokáži milovat koně bez strachu? Nevím odpověď. Nechci vědět. Oči, ty které Vás pozorují. Uši, ty které Vás poslouchají. Nozdry, ty které Vás dechem pohladí. To je ono, to zvíře! Ve kterím jsem ztratila důvěru. Přesto ho miluji. Snažím se. Snažím se zapomenout. Zapomenout co bylo. Chci začít znovu. Podaří se mi to?

Tváře beze změn.

4. dubna 2011 v 20:08 | Ádís |  Úctou k eleganci
Tváře beze změny.

12. února, 2011
Dveře auta se zavřely a rodina náhle odjela. Stála jsem, obdivujíc velký dřevěný přístřešek. Nadechla jsem se a vykročila vpřed otatní pozdravit. Byla to farma, veliká s rozhlelými pastvinami se slušným počtem koní. Stezka rozehřátá sluncem vedla mezi bílými ploty až na samý konec statku. Psi štěkali, koně řehtali. Jako za starých dobrých časů. Náhle jsem uslyšela dusot mohutných kopyt, přibližujíc se. Ozval se Hančin hlas. "Zapřáhneme Bruna, jen co seberete trus před přístřeškem a svezeme Vás po farmě." Radostný pohled mi přistál na statném hřebci. Dříve jsem si ho prohlížela jenom na fotografiích, ale teď stál přede mnou.
Společnými silami jsme opravdu trus uklidily a odvezly v kolečku k ostatnímu hnoji. Pomáhaly mi při práci dívky, nesoucí přezdívky Nikol a Lara. Působily ten den sebejistě a radostně. Rády mě viděly po tak dlouhé době, říkaly. Vypadají pořád stejně.
Při práci jsme hovořily a se smíchem se fotily se svými koňskými idoly, což pro mě znamenal zážitek, který jen tak nezapomenu.
Byl to on. Věděla jsem to. Vysoký a štíhlý valach, vypadajíc na dostihového koně. Nehybně a mlčky stál u stěny a pozoroval dění. Imča. Na tváři se mi zvýraznil úsměv a radost byla nepopsatelná, že ho znovu vidím. Vyrostl a v očích se mu třpytily jiskry oddanosti. Přiblížila jsem se. Bříšky prstů se ho dotkla a jemně putovala po čele, kolem oka až k jemným chloupkům na čumáku. Jemně zafuněl a nechal se hladit a mé oči plné štěstí se zalily slzami. Dál jsem čekat nemohla, obejmující Imperiátora, toho koně, jež jsem milovala.
Sedíc a obdivuhodně jsem pozorovala hřebce zapřaženého v kočáře. Poslouchala jsem zamyšleně povely ke kroku, klusu i zastavení. Kočár se vlekl cestou kolem přístřešků, kde bučely krávy, pohlížejíc na nás. Náhle jsem zahlédla Berušku, urostlou, černou s bílou skrvnou na čele. Ponořila mě do vzpomínek.

Držím velkou lahev s mlékem u tlamy telete. Přiučuji se nové věci, soustředím se jen a jen na to, aby se Beruška aspoň trochu napila.

"Bruno, hou." Ozval se hlas. Nikol a Lara seskočily z kočáru a já za nimi. Vzpomínky náhle zmizely. Usmála jsem se: "Bylo to úžasné!" Chválila jsem Brunův výkon, hladíc jej. V hloubi duše jsem ucítila zvláštní pocit. Pocit štěstí a radosti.. Nikdo se za ta léta nezměnil, chováním ani tváří. Byli to ti koně, které jsem znávala dříve. Které jsem milovala..